Dnešnímu motoristovi zní jméno Megola cize, stojí však za připomenutí. Ing. Friedrich Cockerell se stal hlavním duchovním otcem atypických motocyklů Megola, ale natolik si udržel soudnost, že současně vyvíjel i vyráběl řadu konvenčněji stavěných motocyklů nazvaných prostě Cockerell.
[nggallery id=23]
Mezi lety 1921 a 1923 se pod jeho vedením produkovaly nejen lidové dvoutakty, alternativně s kapalinovým chlazením, ale též pomocné motory k bicyklům. Až do roku 1925, kdy Megolám definitivně zazvonil umíráček, se rozměry původního pětiválce nezměnily: 640 cm3 při vrtání 52 mm a zdvihu 60 mm. Během čtyř let spatřilo světlo světa takřka 2000 exemplářů s typickým lehkým, tuhým a výrobně levným rámem svařeným z plechových výlisků. Přetížená přední vidlice byla zpevňována, během vývoje dostala nejdříve komplikovaný a nespolehlivý hydraulický systém odpružení, později vinuté pružiny a nakonec se rezignovaně vrátila ke klasickým listovým perům.
Cockerell použil střed kola a zároveň klikovou hřídel jako stator a klikovou skříň i válce jako rotor, oproti ráfku ovšem se stálým převodem. Výkon prvních verzí byl skromných 6 kW při 3800/min, ale ke konci výroby se vyšplhal na 10 kW při 4300/min, což sériové Megoly zrychlilo až na 75, později 90–110 km/h, podle provedení.
Motor se startoval na stojánku se zvednutým hnaným kolem, se staženým plynem se jezdec zhoupl ze stojánku a měl plné ruce práce s poskočením motocyklu. Proto továrna doporučovala klasické “roztrapování”, tedy rozeběhnutí se s vypnutým motorem.
Největší a neodstranitelný nedostatek Megol spočíval přímo “v jádru pudla – kola”, velkých neodpružených hmotách zahrnujících i motor, který tvrdými rázy velmi trpěl a podílel se na nesnadné ovladatelnosti motocyklu. Z takřka dvou tisícovek Megol vyrobených v mnichovské Gruenwalderstrasse č. 154 se jich do dnešních dnů dochovalo sotva 10 kousků.
-VS-
