Jak to chodí v bivaku? Tak třeba u BARTH Racing týmu + video

Závodníci na legendárním Dakaru zkrátka nejsou „nesmrtelní“. Právě od toho jsou bivaky. Zázemí, kde špinaví, unavení a rozbolavělí borci hledají každý večer svůj azyl a oázu klidu.. Co znamená bivak pro jezdce BARTH Racing týmu?

Království za Coca-Colu! A klidně i teplou. To je už tradiční rituál pětinásobného šampiona v kategorii čtyřkolek Josefa Macháčka. Je vůbec tím prvním, co po příjezdu do bivaku požaduje. „Nevychlazenou colu nikdo vyjma mě nepije, takže se vždycky nějaká najde. Je potřeba doplnit cukry,“ usmívá se živoucí legenda Dakaru a pokračuje: „Hned pak sednu k přípravě itineráře na další den. To obvykle zabere tak dvě a půl hodiny. A pak jdu spát. Hluk kolem sebe nevnímám, jen málokdy se dá bivak rozložit na klidnějším místě.“

Na svou porci coly je po příjezdu do bivaku zvyklý i Macháčkův týmový kolega David Pabiška. „Ale musí být studená! Sotva se dá po etapě trošku dohromady, snaží se zkušený motocyklista usnout. „Mám speciální stan, dávám si špunty do uší, tmavé brýle na oči a na ruku hodinky s vibračním vyzváněním. A dojde i na prášek na spaní, i když to s nimi raději nepřeháním – většinou si dám tak čtvrtku nebo půlku.“

 „Místo, kde se tým rozloží, je dané pořadatelem. Říkáte si, pohoda, klídek, jenže za chvíli se vedle vás utáboří tým s kamionem a mechanici se pustí do díla. Pak to vedle vás mlátí celou noc a vy prostě nemáte šanci vyspat se,“ říká další motocyklista BARTH Racing týmu Rudolf Lhotský. Nejhorší to podle něj bylo při prvním Dakaru, pak už si jakžtakž zvyknul. 

A co Zdeněk Tůma? „Já jsem asi jediný z kluků úplně v pohodě. Ty zvuky kolem mi zase až tolik nevadí, ani prášky či špunty si neberu. Prostě se dám po dojezdu trochu do kupy, zalezu do stanu a hodím se do klidu.“

 „Bivakování je velice ošemetná, a pro fungování týmu důležitá věc,“ uzavírá sportovní manažer BARTH Racing týmu Miroslav Vraný. „Závodníci si potřebují odpočinout. S místem přitom nemáme na výběr, je předem dané. Stroje nám navíc přijíždějí postupně, čemuž se musíme přizpůsobit. Vždycky se snažíme rozestavit vše tak, abychom se co nejméně vzájemně rušili. Ale stejně se to ne vždy povede. Třeba ve středu vedle nás kempoval velký tým, který pracoval celou noc na autě. Vše proto řešíme operativně za pochodu a vždy se to snažíme vymyslet tak, aby to bylo pro kluky aspoň trochu únosné.“